JONAS CARPIGNANO, režisér s italskými a afroamerickými kořeny, patří k nejtalentovanějším tvůrcům současnosti. Je mu třiatřicet a má vizáž uvolněného surfaře. Žije v jihoitalské Kalábrii, kde sleduje osudy lidí z okraje společnosti. Hrdinou Ciambry je čtrnáctiletý romský kluk Pio, který se za každou cenu snaží dospět.
Čím vás přitahují lidé z okraje společnosti?
Nemůžu říct, že by africký imigrant v Itálii anebo Rom z mého městečka byli zajímavější než lidé z jiných vrstev. Nedovolil bych si někoho takhle soudit, nepovažuju se za morální kompas, který je přesnější než ten váš. Ve filmech obecně moc okrajových hrdinů nenajdete. Snažím se dramatizovat příběhy těch, s nimiž sdílím vidění světa.
Před natáčením Ciambry jste s hlavními hrdiny nejprve udělal krátký film, podobně jste postupoval u svého dva roky starého snímku Mediterranea, který jsme též viděli ve Varech…
Obvykle točím s lidmi, kteří nemají žádnou zkušenost s filmem. Kraťas je pro ně důležitý, protože si musejí zvyknout na kameru i štáb. A já zároveň zjistím, jak s nimi pracovat.
Jak se vám s neherci točí?
S každým je to jiné. V Ciambře vidíte pobíhat malého kluka s cigaretou v puse. Já ho znám od narození. Je pro něj normální, že mám v ruce kameru, je na ni zvyklý. Se staršími neherci to bývá složitější. Když s nimi probírám scénář, učím je spíš, jak udělat jednotlivé scény, než abych s nimi diskutoval o charakterech – stejně hrají sami sebe. S Piem, který má v Ciambře hlavní roli, jsme natáčeli už několikrát, tím pádem je náš vztah nejbližší tomu, jak to obvykle funguje mezi hercem a režisérem. Nejsem ale šéf, který by ho úkoloval, jsme spíš jako bráchové.
Celý rozhovor Šimona Šafránka si přečtěte v dnešním Festivalovém deníku.
