„Pohádka potřebuje lásku, romantiku a vkusný humor,“ říká věrný host festivalu VÁCLAV VORLÍČEK. Ale protože jste včera viděli jeho geniální komedii Kdo chce zabít Jessii?, povídáme si nakonec hlavně o tom, jak zvládnout tenhle žánr: „Komedie potřebuje nápad. Díky němu vytvoříte možnosti pro situace, které pak během příběhu v humoru gradují, pokaždé o stupínek výš. To u publika budí zájem o to, jak to všechno dopadne. Pro komedii je ideální, když skončí v absurditě – to už divák zbystří, očekává, že přijde fór, a rád se rozchechtá. Ale i tenhle fór je třeba rozdělit, říkám tomu wander gag. Určitá situace se stupňuje až do nemožnosti, až ta pointa bouchne a diváci čůrají pod židli.“
Nikdy jste nechtěl natočit drama?
Ne, já chtěl vždycky dělat jen komedie. I když počkejte, horor mi byl taky blízký. Rád jsem vyprávěl strašidelné historky u skautských táboráků, hlavně když jsem věděl, že mají noční hlídky nováčci. To jsem si pak vymýšlel zvlášť šílené a krvavé story.
Všechny své komedie i seriály jste natočil se scenáristou Milošem Macourkem. Když v roce 2002 umřel, už jste žádného dvorního kolegu nenašel...
My jsme si od začátku padli do náruče, měli jsme stejné zájmy. Miloš jich měl o trochu víc, například slečny, ale hlavně to bylo výtvarné umění. Moje žena vystudovala UMPRUM, takže když jsme s Milošem přijeli do New Yorku, měl jsem z manželčiných časopisů vypsané všechny galerie, kam se chci podívat. Celou dobu jsme s Milošem v letadle plánovali, přesně jsme věděli, kam půjdeme jako první. Takové souznění nepřichází často.
Zažili jste s Macourkem tvůrčí „ponorku“?
Ne. Když přišel jeho nebo můj nový nápad, Miloš ochotně přepisoval. Bavilo ho to, protože věděl, že scénář bude lepší. A když jsme si to vždycky nakonec spočítali, zjistili jsme, že těch nápadů je půl na půl, tak jsme si podle toho taky dělili honorář. Byl jsem rád, že mám spolupracovníka, který je ochotný přepisovat donekonečna, i když peníze se nám tím pádem neustále vzdalovaly.
Celý rozhovor Veroniky Bednářové si přečtěte v dnešním Festivalovém deníku.
