Mexiko v ženském rodě

Festival představí současnou generaci talentovaných mexických režisérek prostřednictvím devíti filmů z posledních pěti let. Navazuje tak na program zaměřený na filmařky z Ruska uvedený s nebývalým úspěchem na MFF KV 2009.

Pro nárůst počtu ženských režisérek v Mexiku mělo nepochybně význam založení filmového institutu IMCINE v roce 1983. Právě tato instituce pomáhala tehdy pokračovat v kariéře nejpozoruhodnějším reprezentantům autorského filmu a otevírala cestu novému mexickému filmu, který zanedlouho začal dobývat mezinárodní festivaly. Vedle dnes už proslulých jmen svých slavnějších mužských kolegů vstupují v novém tisíciletí na scénu mexické kinematografie v nebývale velkém počtu ženy, vesměs narozené počátkem 80. let minulého století.

Mladé režisérky, vesměs vysokoškolsky vzdělané zaujaly nejen diváky, ale často i festivalové poroty a díky tomu i producenty především odvahou a samozřejmostí, s jakou vnášejí do svých filmů specificky ženský pohled své generace na realitu, především na lásku a sex, ale také na otázky rodičovství, na hledání smyslu života a vlastní identity. Zaujme ale i jejich schopnost zvláštního pohledu na sociální problémy, umění volit takové aspekty reality, které u jejich mužských kolegů nejsou běžné. V  prvním celovečerním filmu Victorie Franco Do očí (A los ojos, 2013), který realizovala s pomocí svého bratra Michela, se hlavní postavou stává sociální pracovnice, snažící se ze všech sil pomáhat  lidským troskám, obětem alkoholu a drog živořícím v ulicích plných odpadků. Festival také uvede krátký film Victorie Francové Na pokraji (Borde, 2014). Prvky sociální reality nechybí ani v prvním filmu Claudie Sainte-Luce Neobyčejná rybka (Los insólitos peces gato, 2013), jehož ústřední postavě nečekaně zpestří nudnou existenci prodavačky supermarketu setkání s poněkud atypickou rodinou, jež ji bez okolků přijme do svého středu. Humor, ovšem spíše bezděčný, nalezneme i ve filmu Potěšení na mé straně (El placer es mio, 2015), jehož autorka Elisa Miller je mezi mexickými režisérkami v zahraničí nejznámější a jako jediná se může pochlubit Zlatou palmou za krátký film Ver llover (2006). Situace dvou lidí, žijících v nestabilním mileneckém vztahu, a odmítání náhradního otce ženiným osmiletým synem je námětem filmu Svatý týden (Semana santa), jehož autorka Alejandra Márquez Abella natočila před tímto celovečerním debutem už dva dokumenty. Romanticky pojatý je příběh vzplanutí lásky ve druhém filmu Katiny Mediny Mora Co se mnou uděláš (Sabrás que hacer conmigo), jehož postavy jsou nuceny bojovat s nemocí a jehož zpracování prozrazuje, že tvůrkyně má zkušenosti s divadelní režií.

Z tvorby již známé autorky Yulene Olaizola je do přehlídky zařazeno pozoruhodné elegické rozjímání nad marností bytí Fogo (2012), který byl v roce 2012 zařazen do programu Quinzaine des Réalisateurs v Cannes. Podobně posmutnělý tón charakterizuje také mimořádný dokumentární film Tatiany Huezo Bouře (Tempestad, 2016), nedávno uvedený na Berlinale. I tady jde o propojení dokumentárních prvků s hranými, vždy důsledně autentickými fragmenty ze života vyděděnců společnosti. V jistém smyslu jsou vyděděnci i postavy dokumentu Králové města duchů (Los reyes del pueblo que non existe), který Betzabé García natáčela v částečně zatopené vesnici v severozápadním Mexiku. Nejmladší z mexických režisérek (nar. 1990), jež představujeme a jejichž talent a činorodost jsou zárukou, že se s jejich novými filmy budeme i v příštích letech setkávat v programu MFF Karlovy Vary a dalších světových festivalů.