Jeden z nejrespektovanějších tvůrců filmové historie bude představen kolekcí deseti zásadních snímků ze své rozsáhlé tvorby sestavenou proslulým britským kurátorem a filmovým kritikem Tonym Raynsem.
„V době, kdy zájemci o filmovou historii mají možnost sledovat klasická díla často jen na přístrojích, jejichž uhlopříčka není delší než předloktí, nabízí MFF KV na velkém plátně a převážně z 35mm kopií další kapitolu ze série věnované autorům s nezměrným vlivem na vývoj filmové kultury,“ řekl umělecký ředitel festivalu Karel Och.
Ke koloritu filmových dějin neodmyslitelně patří už desítky let trvající disputace o tom, který ze tří zásadních japonských filmařů byl tím nejdůležitějším. Často citovaní mladí francouzští kritici kolem časopisu Cahiers du cinéma dávali před Akirou Kurosawou a Jasudžirem Ozuem přednost právě Kendžimu Mizogučimu (1898 – 1956). Jejich ódy na bohaté dílo filmaře a průkopníka moderního realizmu v japonském filmu, jenž nejlépe odpovídal jimi propagovanému pojetí autorského přístupu, se datují k začátku padesátých let minulého století. Západní Evropa a severní Amerika tehdy objevila japonský film nejen díky Kurosawově Rašomonovi (1950), ale i při setkání s třemi nejslavnějšími Mizogučiho snímky ze samotného závěru jeho kariéry: Život milostnice Oharu (1952), Povídky o bledé luně po dešti (1953) a Správce Sanšó (1954).
Karlovarská kolekce Mizogučiho filmů, kterou doplňuje dokumentární portrét Život filmového režiséra (1975) natočený jeho spolupracovníkem a neméně obdivovaným kolegou Kanetem Šindo, přiblíží divákům vývoj Mizogučiho stylu, pro který jsou charakteristické dlouhé záběry, kontemplativní kamera pohybující se s uhrančivou elegancí i velmi specifické svícení scény. Herce sice ničil svým perfekcionismem, zároveň jim však poskytoval velmi komfortní prostor pro navázání emocionální komunikace s divákem.
V centru pozornosti téměř všech Mizogučiho filmů stojí žena, často strádající či zneužívaná slabošskými muži, ovšem s obdivuhodnou vnitřní sílou čelící tragickému osudu. Téma ženského sebeobětování se od tvůrce tlumených melodramat dostalo mimořádně komplexního zpracování v předválečném vrcholu jeho tvorby Příběh poslední chryzantémy (1939).
Řada slavných tvůrců přiznává vliv, jaký na jejich povědomí o filmu a tvůrčí formování měla Mizogučiho tvorba. Slovy některých z nich: „Je schopný překročit hranici, za níž logické uvažování přestává být postižitelné slovy, a zachytit komplexnost a pravdivost skrytých souvislostí a unikavosti fenoménu zvaného život“ (Andrej Tarkovskij). „Není možné jej vychválit dostatečně“ (Orson Welles). „Vyrovná se Ejzenštejnovi, Griffithovi i Renoirovi“ (Jean-Luc Godard). „Je to John Ford japonského filmu“ (Victor Erice).
Více informací naleznete v sekci Program.
