Mádlovy Vlny se dostaly do užšího výběru kandidátů na Oscara pro nejlepší zahraniční film

Americká filmová akademie nominovala 17. prosince drama Vlny do užsího výběru patnácti kandidátů aspirujících na nejlepší zahraniční film. Naposledy se tak českému filmu poštěstilo v roce 2021 se snímkem Šarlatán Agnieszky Holland. Finální nominace budou oznámeny 17. ledna.

Vlny už vidělo přes milion diváků, kteří jej v kinech mohli zhlédnout od 15. srpna. Světovou premiéru měly Vlny 1. července 2024 na 58. ročníku KVIFF, kde získaly velký ohlas a festivaloví diváci je nakonec odměnili Diváckou cenu deníku Právo. U příležitosti uvedení filmu vznikl i rozhovor s režisérem Jiřím Mádlem, který v KVIFF.TV Parku vedl Čestmír Strakatý. Přinášíme vám z něj ochutnávku, která se točí především okolo vzniku Vln. 

Jst nejmladší herec, který kdy dostal ocenění Křišťálový glóbus za nejlepší mužský herecký výkon právě tady. To bylo v roce 2008, tehdy vám bylo 21. Jak se vám sem vrací?

Mně se sem vrací vždycky dobře. Říkám si, že už by to samozřejmě zase dalšího Glóba chtělo, co si budeme povídat (smích).

Letos to nevyjde, že? Letos nemáte Vlny v Hlavní soutěži.

Nejsou v soutěži, ano. Letos to nevyjde, tak třeba další rok s něčím jiným. Ale jezdím sem rád, je to taková opravdová oslava filmu. Člověk má aspoň na týden pocit, že film je to nejdůležitější na světě. To je pro filmaře jednou za rok příjemné.

Všichni tady poslouchají, co máte na srdci, že máte co říct, což je samo o sobě trochu specifické. Nejen lidi tady hltají to, co herci říkají. To je docela dobré, ne?

Já už to po těch 20 letech asi nedokážu úplně ohodnotit tak, abych vás svou odpovědí uspokojil. Ale už jsem spíš na to asi tak nějak zvyklý.

Před 16 lety, v roce 2008, jste říkal, že doufáte, že vaši diváci budou dospívat s vámi, s vašimi filmy, že budou zrát. Vzhledem k tomu, že letos tu máte Vlny, které jsou velmi vážné a těžké drama, máte pocit, že to tak je? Že skutečně ti diváci, kteří si vás kdysi našli s Rafťáky a s podobnými filmy, tak s vámi dospěli?

Myslím si, že tam se to podařilo, že i třeba ještě generace nad tím šla tou cestou, kterou jsem jako herec šel. Mladší generace už třeba méně, protože vážnější filmy, které jsem dělal a které potom byly oceňované, nejsou moc hrané v televizi a podobně. Takže u mladších generací vzniká takový klam přeživšího, přiřazují si mě jenom k určitému typu filmu. Po těch 20 letech mě nejmladší generace dává do škatulky, z které mně se ale podařilo hned po roce utéct.

Takže zase jste Rafťáci? Zase jste tam zpátky?

Mám pocit, že u té nejmladší generace to tak je.

A vadí vám to? Je to negativní? Aspoň vás znají, to je dobré, ne?

To je dobré. Já je zase dovedu k těm vážnějším filmům, to je v pohodě (smích).

Vlny tu mají premiéru. Je to splněný sen? Je to ten velký film, na který jste čekal?

Určitě jo. Asi to není úplně splněný režijní sen. Je to určitě splněný scenáristický sen, protože to jsem chtěl dělat vždycky. Už když jsem na to téma narazil v roce 2009, tak jsem chtěl, aby to vzniklo. Myslel jsem, že to třeba natočí nějaký hollywoodský režisér na základě mého scénáře. V tomto smyslu můžu říct, že to je splněný scenáristický sen. A ten režijní je spíš to, že jsem rád, že jsem to s jazykem na vestě dotáhl nějak do konce.

Jakým hollywoodským režisérům jste to nabízel?

Nenabízel jsem to žádnému (smích). Je zvláštní paradox, že všechny tři filmy, které jsem režíroval, jsem původně psal s tím, že je bude režírovat někdo jiný. Je dost specifické, že teď mě čeká psaní látky, která bude vznikat čistě s tím: Ano, Jirko, tohle budeš dělat ty.​

Teprve teď poprvé?

Ano.

A už víte, co to bude?

Mám tři témata. Ale nemůžu říct, že bych byl pro něco rozhodnutý.

Všechny tři filmy jste psal pro někoho jiného: Vlny, Na střeše, Pojedeme k moři… Byla to chyba? Když se na to díváte zpětně, povedlo se vám to naplnit tak, jak jste si přál, když jste psal scénář?

Jsem rád, že jsem to nakonec režíroval sám. Tohle se těžko říká… ale ne, jsem rád! Myslím, že ty filmy jsou takové, jaké jsem je chtěl.

Myslím, že to můžete klidně říct. On to stejně nikdo neví (smích).

Skromnost už nikomu nesluší, pochopil jsem, že to vůbec nemám dělat (smích).

Vlny jsou téma měsíců, respektive asi roku, měsíců a dnů před sovětskou invazí takzvaných spřátelených vojsk v roce 1968. Řekl jste, že jste to téma chtěl dělat už v roce 2009, kdy vám bylo 22. Je pro vás osobně důležité? Proč jste zvolil tohle téma?

Pro mě jako pro Čecha je stejně důležité jako pro vás všechny, co tu sedíte. Asi ne víc, ne míň. Mě na tom tématu totiž tolik nezajímají kulisy – tu historickou událost vnímám trochu jako kulisu. Pro mě jsou nejdůležitější emoce. Když jsem tehdy začal číst malou kapitolu v knížce o historii Československého rozhlasu, která se jmenuje Od mikrofonu k posluchačům, tak mi bylo tuším dvacet dva. Nejvíc mě tam fascinovaly emoce, které z toho lezly. Nebyla to samozřejmě beletrie, ale už jsem si přehrával v hlavě, jak se asi ti lidé tenkrát cítili. Jak strašně těžký moment je, když vám někdo dává do ruky papír a říká: Tohle je lživá zpráva, ale jdi ji přečíst do rádia, protože potřebujeme, aby se na to svět díval tak, jako že nám jdou pomoct. Tahle scéna, která se skutečně stala a je i ve filmu, pro mě byl počátkem, kdy jsem věděl, že to chci napsat. Malý obyčejný člověk je zavolaný do kanclu, aby rozhodl o tom, jestli se o jeho zemi bude v příštích letech nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí říkat pravda. To mi přišlo ohromně silné.

Je to o to komplexnější, že postava, o které mluvíte a kterou skvěle hraje Vojta Vodochodský, je zároveň vydírána spoluprací s StB. On ji podepsal, je pod tlakem, celé je to vykreslené velmi barvitě. Je hodně ukázáno, jak složitá ta doba pro lidi byla, jak lehce se dostali pod tlak mašinerie, která je pak byla schopná mačkat. To je jedna strana. Pak je tam i moment zrady. To nebudu prozrazovat, i když lidé znalí historie vědí, o co jde. Je to také podle reálné události, že?

Nevím přesně, co myslíte, ale vzhledem k tomu, že nechci, abychom spoilerovali, tak si toho asi moc neřekneme (smích). Je tam spoustu věcí, které jsou podle reálných událostí. Ve filmu to ale třeba přiřazuju někomu jinému. Aby člověk odvyprávěl ve dvou hodinách jeden rok redakce v Československém rozhlase, potřebuje to kondenzovat. Něco se stalo tamhletomu, něco někomu jinému, ale na to prostě není čas. Takže například hlavní postava je směsice tří techniků.

Bylo pro vás důležité ukázat, což souvisí i s těmi emocemi, komplexnost doby, kde byli padouch a hrdina v různých chvílích dost složité pojmy na definici? Lidé různě odolávali, nebo neodolávali a podobně.

To je těžká otázka. Ale myslím, že to nakonec tak těžké rozlišit nebylo. A říkám to jen z toho důvodu – jinak bych si to netroufl –, že čerpám z informací, co mi říkali redaktoři z redakce Mezinárodního života, které jsem potkal. Říkali, že ta doba byla v něčem strašně jednoduchá. Bylo jednoduché určit, co je zlo. A lidé se samozřejmě proměňovali v čase, mohli se opravdu na základě nějaké události změnit a mít jiný přístup. Nekoukal bych na to okem dnešní doby, protože žijeme v době, kdy jsou morální hodnoty relativizované a zlo, které stojí proti nám, používá úplně stejnou rétoriku, kterou používáme my, protože předpokládá, že bychom ji použili. A najednou se to začíná zrcadlit a ten, kdo má menší rozlišovací schopnosti nebo ho k neschopnosti rozlišení vede rodina, kamarádi, možná i to, čím si v životě prochází, kdy člověk není úplně vinen – tak pak se může stát, že to zrcadlení nerozpozná. Myslím si, že jim se to tenkrát nedělo, že měli docela jasno. Samozřejmě to, o čem jste mluvil, že je zlo dokázalo někam nalákat, to opravdu mohlo být v mžiku, často pod tlakem. Nevím teď, který z redaktorů to byl, ale přirovnával to k bouračce. Stačí pár nepozorností a najednou to člověk „musí“ podepsat. Najednou proti nim byly mlýnské kameny tak dobře postavené, že už je stálo hodně sil jim čelit.

Ta otázka se samozřejmě nabízí a vy jste to zmínil – dneska je to v něčem podobné. Ta analogie je zavádějící a není úplně dobrá. Asi by neměla být úplně používaná, ale zároveň ta doba v něčem podobná může být. Je to pro vás v mnoha ohledech aktuální?

Pro mě je to absolutně aktuální. Ale abyste mě chápali, pro mě to nebylo důležité. Nemyslím si, že bych byl politický nebo společenský režisér, mně opravdu šlo o emoce a kulisy mě zajímaly mnohem méně.

Lidské příběhy, vztahy?

Ano, lidský příběh.

Vy jste zmínil tři techniky složené do jednoho, kterého hraje Vojta Vodochodský. Vojta Kotek hraje ale už reálnou postavu pana Dienstbiera, Martin Hofmann hraje Luboše Dobrovského (málem jsem řekl Jana, což je jeho syn, mimochodem kreativní producent). Jak těžké bylo spojit známé postavy, které všichni – možná ne ti nejmladší – znají, s herci? Jak těžký byl casting?

Byl těžký, ale stala se zajímavá věc. Když vyrábíte film, máte různé tlaky, třeba od televize, od fondu. Každý o tom má nějakou celkem legitimní představu a já to úplně beru. Představa navíc byla, že mi budou nabízet herce, kteří se podobají redaktorům. To jsem vůbec nechtěl. Pro mě byla mnohem důležitější energie herců, aby sami trošku byli tou osobností. Dám příklad na Věře Štovíčkové a Táně Pauhofové – dáma, která v sobě má něžnost a humor, ale zároveň je to především profesionál, který dělá svou práci na základě toho, že žijeme v demokratické zemi, na základě demokratických principů. Potkal jsem pana Dobrovského a hledal jsem herce, který mu odpovídá energií. A jako bonus se stalo to, že po mírných maskérských úpravách jsou herci redaktorům opravdu podobní. Vzhled byl pro mě až druhořadý, třetiřadý. Šel jsem především po tom, že jsem potřeboval redaktory poznat a pak to cítit z herců. Například to byl i důvod, proč v redakci nejsou úplně všichni známí novináři. Není tam Sláva Volný a jiní, protože jsem neměl pocit, že bych je skrze vyprávění kolegů poznal. A netroufl jsem si o nich vyprávět. A přesně tak to bylo i s herci. Možná kdybych nenašel někoho, kdo by redaktorům odpovídal, možná bych ještě sáhl po úplně jiném redaktorovi a k němu přiřadil herce. Možná.

Říkám si, jestli není tahle cesta, kterou jste šel, co se týče castingu, pro režiséra složitější?

Je. Myslím si, tenhle film zvolil naštěstí spoustu těžších cest.

Celý rozhovor najdete ZDE. Dozvíte se v něm mimo jiné o tom, jak těžké bylo skloubit studium na gymnáziu se začínající hereckou kariérou, jaké to je být být lynčován za politický spot a jestli se JIří Mádl cítí být více hercem, nebo režisérem. Nebo snad scenáristou?