Touha stát se Indiánem: Kafka a film

Touha stát se Indiánem

Letos v červnu si připomínáme sto let od okamžiku, kdy spisovatel Franz Kafka naposledy přerývaně vydechl v sanatoriu v rakouském Kierlingu, následkem fatálního zhoršení tuberkulózy, kterou se roznemohl v srpnu 1917. Mysteriem opředenou osobitou personu a její dílo velmi trefně pojmenovala Milena Jesenská, byť na sepsání nekrologu měla jen několik hodin: „Kafka byl samotářem, takovým vědoucím, životem poděšeným člověkem. Byl plachý, úzkostlivý, mírný a dobrý, ale knihy psal kruté a bolestné. Svět viděl jako plný neviditelných démonů, kteří mlčí a rvou člověka nechráněného. (…) Byl člověkem i umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, cítili se bezpečni.“

Ne náhodou jsme při přemýšlení nad názvem programu zasvěceného kinematografické reflexi Kafkova díla sáhli po krátké povídce, jež je součástí Rozjímání, vůbec prvního publikovaného svazku z Kafkova díla z roku 1912. Ve spisovatelově rané tvorbě patří k těm nejpodivnějším a nejobtížněji uchopitelným, připomíná vycizelovaný démant, jehož prostřednictvím se autor pokouší dát tvar obrazu a myšlence, za pomoci slov inscenuje. Realita magického souvětí je výsostně kinetická, jsme fascinováni pohyblivým obrazem, jehož obsahová stránka prochází zásadní transformací. Z textu doslova vyzařuje druh představivosti, jenž lze definovat jako kinematografický.

Kafka se řadí mezi spisovatele, jejichž dílo už desítky let provokuje filmaře. Jako by potutelně popichoval k pokusu zachytit co nejautentičtějším a nejintenzivnějším způsobem unikavou podstatu jeho formulací, jeho příběhů, jím vykonstruovaných realit, úzkostlivých pocitů, ale i komických situací. Přemýšlet nad Kafkou, „vidět“ Kafku je nejen pro filmaře fascinujícím a nikdy nekončícím procesem, doslova nutností neustále přiživovat ono mystické očekávání touženého zjištění čehosi zásadního v životě, pochopení vlastní existence.

Z mnoha možných uchopení kafkovského programu jsme se rozhodli sledovat dva základní směry. Prostřednictvím věrných či volných adaptací představujeme režiséry rozhodnuté vstoupit do přímé konfrontace s Kafkou a jeho návodnou obrazotvorností, zatímco imaginární podsekci, jež by se dala nazvat „vlivy“, věnujeme ohledávání pojmu „kafkovský“, ať už je připisován tvůrci, filmu či naší době. Prochází totiž jako svého druhu rázová vlna větší částí dějin kinematografie.

Proces podle Orsona Wellese je už šest desítek let zřejmě nejdiskutovanější kafkovskou adaptací, přece jen jde o střet dvou umělců – nekompromisních ikon ve svých disciplínách. Politicky alarmujícím tornádem aktualizace prohnal Kafkovu povídku Umělec v hladovění v roce 2016 ve stejnojmenné satiře enfant terrible japonského filmu Masao Adači. Vzrušujícímu experimentování s ikonickou Proměnou se v západoněmeckém exilu oddal jedinečný Jan Němec v roce 1975. O sedm let dříve se tato výrazná figura československé nové vlny vydává soutěžit do Cannes, jeho soupeřem v předčasně zrušeném ročníku měl být i Němec Rudolf Noelte s nepřehlédnutelnou adaptací románu Zámek, v němž se vedle Maximiliana Schella coby zeměměřiče K. objevila i Iva Janžurová. Jedinečná výtvarná koncepce zdobí debut Vladimíra Michálka Amerika (1994), postmodernou prodchnutou adaptaci Kafkova románu Nezvěstný.

Z nekonečného seznamu titulů, jejichž tvůrci s chvályhodnou pokorou přiznávají kardinální vliv Kafkova díla, si o místo v sestavě řekl nespravedlivě opomíjený snímek Martina Scorseseho z roku 1985 Po zavírací době nebo italské duo Audience Marka Ferreriho či Interview Federika Felliniho. Pestrou skupinu kafkovských tvůrců doplňují vedle jiných i Senegalec Ousmane Sembene (Peněžní poukázka), Roman Polanski (Nájemník) nebo Šinja Cukamoto (Tetsuo). Neopominutelnou „kafkárnou“ je nejen v rámci tuzemského filmového kontextu Pavel Juráček a jeho slavná Postava k podpírání.

Když už jsme u toho, jaký měl vůbec Kafka vztah ke kinematografu? V jednom z dávných deníkových zápisů z cest, tehdy na počátku roku 1911 do Frýdlantu a Liberce, Kafka popisuje zážitek z císařského panoramatu, předchůdce kinematografu, zařízení na prohlížení stereoskopických snímků. Nejprve tvrdí, že „produkuje obrazy živější než v kinematografu, protože ponechávají pohledu klid skutečnosti“. Následuje jedinečná věta, jež má potenciál zaměstnat uvažování na dlouhé hodiny: „Kinematograf vnucuje pozorovaným věcem neklid pohybu, klid pohledu zdá se důležitější.“ Nebyl by to on, člověk protikladů, když popisuje náruživé navštěvování filmových představení, snad i proto, že potemnělé kinosály skýtaly svéráznému mladému muži kýžené útočiště před rafinovanou tíhou světa, okamžik osvobozujícího zapomnění. Tamtéž se v doprovodu audiovizuálních interpretátorů Kafkova jedinečného psaní odebereme v roce, který skýtá nejen jubileum, ale i možnost vrátit se pomocí filmů ke knihám, znovu se nechat vtáhnout do světa Franze Kafky.

Lorenzo Esposito & Karel Och