Pocta Nicole Holofcener

Slavná scéna z filmu Krásní & úžasní je pro dlouholeté obdivovatele Nicole Holofcener ztělesněním tvorby této jedinečné americké nezávislé režisérky. Začínající a nejistá herečka v podání Emily Mortimer požádá slavného, sebestředného kolegu (Dermot Mulroney), aby otevřeně poukázal na její fyzické nedostatky. Ten jí po počátečním váhání vyhoví a pustí se do detailního rozboru jejího nahého těla, přičemž popíše její prsa jako „pěkná zepředu“, ale „povadlá ze stran“. 

V této slavné scéně převrací Nicole Holofcener mužský pohled naruby. Netaktní odsudek nevypovídá ani tak o nedostatku sebevědomí na straně ženy, jako spíš o úlisném, povýšeném pohledu muže. Právě tato sekvence definuje režisérčinu ranou tvorbu, která je syrová, znepokojivá a hluboce pronikavá. 

Autorovi těchto řádků však nejvíc utkvěla jiná scéna, a to ze snímku Není zač. Odehrává se během pikniku, na kterém ochotná zdravotní sestra v podání Rebeccy Hall doprovází svou vzdorovitou babičku (Ann Morgan Guilbert), aby se podívala na nádherné padající jarní listí. V úsporné, ale velmi expresivní mimice zachycuje Holofcenerová podstatu obou žen: zatímco vnučka je otevřená novým životním možnostem, babička se změnám brání. 

V New Yorku, tak jak ho zachycuje Holofcenerová, je štěstí prchavá věc, která je nakonec spíš otázkou volby, alespoň pro ty, kteří jsou vnímaví ke změnám. Lidé však nejsou příliš ochotní se měnit, alespoň ne v pohodlné, ale poněkud vysilující hyperkapitalistické Americe, kde samolibá vyšší střední třída využívá filantropii jako nástroj k izolaci.  

Toto je jedno z klíčových témat díla Nicole Holofcenerové, jednoho z nejvýraznějších hlasů americké nezávislé kinematografie 90. let 20. století a první dekády nového tisíciletí. Vysoce ceněné snímky na Oscara nominované tvůrkyně, často uváděné na Berlinale, Sundance a v Torontu, se ve východní a střední Evropě promítají trestuhodně zřídka. Cílem této miniretrospektivy na MFF KV je ocenit jednu z nejcitlivějších komediálních režisérek současné americké kinematografie uvedením tří nejlepších snímků z její nedávné tvorby: Není zač (2010), A dost! (2013) a Zraněné city (2023). 

Příbuzenský vztah Holofcenerové k Charlesi H. Joffeovi, jejímu nevlastnímu otci, který až do své smrti v roce 2008 produkoval většinu snímků Woodyho Allena, do jisté míry zapříčinil, že její rané filmy byly často neopodstatněně přirovnávány ke snímkům jejího newyorského kolegy Allena. 

Její pozoruhodný debut Řeči, řeči… (1996) a druhý počin Krásní & úžasní (2001), jízlivé studie generace X, mají něco společného s ranou tvorbou Jona Favreaua, Richarda Linklatera a Noaha Baumbacha. 

Rané režisérčiny snímky, zejména Řeči, řeči…, se více než jen vzdáleně podobají mistrovskému dílu Claudie Weillové Girlfriends (1978), a to jak volnou strukturou, tak temně komickým tónem. Její pozdější díla bývají občas přirovnávána k feministickým romantickým komediím Nory Ephronové, Penny Marshallové a Nancy Meyersové. Filmy Nicole Holofcener jsou však mnohem méně závislé na zápletce než mainstreamovější a úhlednější díla slavné trojice a její neurotické a narcistické postavy nejsou zdaleka tak sympatické jako ženské protagonistky filmů Hořkost nebo Velké vítězství. 

Komedie Nicole Holofcener jsou svébytným žánrem. Jde o odměřenou směs observační komedie, jemné společenské kritiky a studie ženských charakterů, která si neustále pohrává s žánrovými očekáváními. Její snímky jsou skrz naskrz newyorské příběhy o ženách, v nichž je bělošské privilegium považováno za samozřejmost. Postavy jejích snímků – stejně jako mnoho Newyorčanů z vyšší střední třídy – jsou totiž příliš zahleděné a uzavřené do sebe, příliš zakořeněné v oslepující, monotónní a vyprázdněné kapitalistické mašinérii, než aby se zabývaly okolním světem. 

Třídní vina, nekonečné hledání spokojenosti a smyslu života, bolestně neradostné plynutí času a strach ze změny – to jsou jen některá z témat, díky nimž jsou díla Nicole Holofcener tak kulturně specifická svým prostředím, ale zároveň tak univerzální svým emocionálním dosahem. 

Hněvivý, disharmonický náboj jejích raných snímků vystřídal pocit rezignace – smíření se s kariérním, vztahovým a morálním zklamáním –, který je však intelektuálně stejně nekompromisní a nelítostný.  

Komedie Nicole Holofcener se do značné míry opírají o pečlivě odstupňované herecké výkony v podání některých z nejpozoruhodnějších talentů americké kinematografie. Catherine Keener, která se objevila v prvních čtyřech filmech, Julia Louis-Dreyfus, známá z jejích posledních dvou celovečerních děl, dále Jennifer Aniston, Frances McDormand, nedávno zesnulí James Gandolfini a Anne Heche, Amanda Peet, Liev Schreiber, Toni Collette, Oliver Platt a Ben Mendelsohn, to je jen stručný výčet jmen, se kterými spolupracovala. 

Kariéra Nicole Holofcener je lekcí pragmatismu. Jde o případovou studii, která odhaluje, jak nezávislí filmaři přežívají ve značně omezeném prostředí americké kinematografie. Kromě celovečerních filmů režírovala Holofcener epizody některých slavných televizních seriálů posledních třiceti let, jako je například Sex ve městě, Odpočívej v pokoji, Odbor městské zeleně a Orange is the New Black. Podílela se také na scénářích k řadě vysoce ceněných filmů, včetně výše zmíněného Můžete mi kdy odpustit? a Posledního souboje Riddleyho Scotta s Benem Affleckem a Mattem Damonem. 

Tyto zakázky umožnily Holofcenerové zachovat si uměleckou integritu a pokračovat v psaní a režírování bolestně osobních nízkorozpočtových skvostů bez jakýchkoliv zásahů a kompromisů. Pocta MFF KV představuje umělkyni, jejíž hlas a talent zůstává výjimečný i 25 let poté, co se její neuhlazené, ale odvážně opravdové ženské postavy poprvé objevily na scéně.  

Joseph Fahim