Zámek čistoty

Zámek čistoty je název eseje Octavia Paze věnované Marcelu Duchampovi. Zde slouží jako metafora k příběhu, jenž se skutečně odehrál v minulém století v Mexiku. Otec uzavřel na osmnáct let svou rodinu do domácího vězení, aby ji ochránil před zvrhlým vnějším světem. Rozsáhlé prostory domu jsou tedy zámkem. Čistota je základem zvrácené ideologie, kterou otec svým dětem vštěpuje. Jedinou jejich činností je výroba jedu na krysy, který otec prodává, a tak živí rodinu. Reálný narativní základ je pro Ripsteina pouze východiskem k vykreslení společenských změn po roce 1968. Pozornost není zaměřena na zločin ani na samotné uvěznění, nejdůležitější je život uvnitř tohoto izolovaného mikrokosmu. Otec představuje všudypřítomnou instituci státu, jak se projevovala po krvavých událostech v Tlatelolcu. Jména dětí – Utopía (Utopie), Voluntad (Vůle) a Porvenir (Budoucnost) – mají svůj symbolický význam. Nejde pouze o poukázání na politickou radikalizaci, ale i o upozornění na výrazné změny v pojetí rodiny. Tento snímek patří mezi klíčová díla mexického filmu po reformách konce šedesátých let. Dotýká se tabuizovaného tématu a zároveň originálním způsobem otvírá problematiku střetu tradice s moderní společností. Je také do jisté míry poctou mexickému filmu nejen díky odkazům na některá přelomová díla, jako například modelový film rodinného melodramatu Una familia de tantas (Rodina jako každá jiná, 1948, r. Alejandro Galindo), ale i vzhledem ke složení štábu.