Archív filmů

Ostře sledované vlaky

Návraty k pramenům 2014 / Ostře sledované vlaky / Československo 1966

Osudu nelze uniknout ani na zapomenutém nádražíčku – železničářský elév Miloš Hrma zažije okamžiky zoufalství i opojného štěstí, dospěje v muže a vzápětí se stane tragickým hrdinou. Film natočený podle Hrabalovy stejnojmenné prózy se podobá básni o křehkosti a nesnadnosti mládí, o tom, že statečným se nikdo nerodí. Menzelovy Ostře sledované vlaky jsou již třetím filmovým titulem, který je zrestaurován v rámci projektu Nadace české bijáky ve spolupráci s NFA a MFF KV.

Synopse

„Božský železničář" – tak nazval Bohumila Hrabala jistý italský univerzitní profesor a znalec jeho díla. Nehodilo by se ale toto obdivné označení právě tak na mladičkého Miloše Hrmu, ač v úvodu příběhu teprve nastupuje do skromného místa eléva u dráhy? Znáte snad někoho druhého, kdo má tak „božsky" udivené oči, nevinnou tvář a bezelstné vystupování jako právě Miloš? Nedaří se mu pozbýt panictví, a protože na něho bere hezká konduktérka Máša, není divu, že mu jeho problémy s mužstvím vyplňují celý horizont. Vypadá to však, že se zahleděností do svého soukromého světa jsou na tom na zapadlém nádražíčku, kde Miloš slouží, všichni obdobně, a to navzdory zlým válečným časům. Film kolem diváka rozprostírá nostalgickou náladu, jiskří vtípky a drobnými anekdotami, vyzařuje čirou lyrickou krásu, a náhle se překlopí do tragédie. Drobná historka o malých lidech se promění ve velký příběh o krutosti války, lásce a smrti.

O filmu

85 min / Černobílý, DCP

Režie Jiří Menzel / Scénář Bohumil Hrabal, Jiří Menzel / Kamera Jaromír Šofr / Hudba Jiří Šust / Střih Jiřina Lukešová / Produkce Zdeněk Oves / Výroba Filmové studio Barrandov / Hrají Václav Neckář, Josef Somr, Jitka Zelenohorská, Jitka Bendová, Vladimír Valenta, Vlastimil Brodský, Naďa Urbánková, Jiří Menzel / Kontakt Národní filmový archiv

Režie

Jiří Menzel (1938, Praha, Československo). V české kinematografii není mnoho režisérů, v jejichž filmografii bychom našli hned několik kousků toho nejcennějšího rodinného zlata. Skví se mezi nimi Ostře sledované vlaky, snad nejzářivější šperk, který přitom Jiří Menzel s nebývalou jemností stvořil zcela na začátku své filmařské dráhy. Vždy a právem se v souvislosti s ním připomíná jeho sepětí s Bohumilem Hrabalem, pro jehož jedinečný styl, mísící uhrančivou imaginaci se syrovou realitou, dokázal režisérův talent nalézt adekvátní filmový výraz. Nemohlo to být jen prosté převyprávění Hrabalovy prózy, co v roce 1998 vysloužilo Menzelovi, jedenatřicet let po udělení Oscara, bouřlivý potlesk vestoje na jedné významné kulturní akci v Benátkách. Jistá zašlost promítané kopie prý tehdy umocnila poetické kouzlo filmu, který si nás ale stejně podmaní i v nové, digitálně restaurované podobě.