Toyen

Titul filmu odkazuje k jednomu z nejvýznamnějších jmen z oblasti českého moderního umění 20. století, k výtvarnici a malířce se záhadným pseudonymem Toyen. Režisér Jan Němec však nerekonstruuje dokumentárně fakta jejího života (1902–1980), daleko spíše lze vzniklé dílo charakterizovat jako osobitou vizi na téma Toyen a její úděl. Němec je veden intuicí a empatií básníka, když propojuje úlomky aranžovaných detailů skutečnosti tak, že svou asociativní hrou s nimi poodhalí, z čeho se napájela její obrazotvornost. Pátravě se rozhlíží po bizarním prostoru malého bytu v žižkovském domě, kde za války skrývala básníka Jindřicha Heislera, nachází stopy jejich neklidného soužití, zachytává fragmenty jejich promluv. Všímá si zašlých fotografií, drobných jednotlivostí běžné potřeby, struktury rozmanitých materiálů, výhledů z okna, hry světla na zdi pokoje v různých denních dobách... Film nikde nevyvolává dojem spojitosti, obraz se neustále drolí, rozpadá, tvary se prostupují a přelévají, a protože režisér opakovaně používá zvrstvených transparentních kompozic, vše často nabývá přízračné podoby. I sama Toyen, ztělesněná herečkou Zuzanou Stivínovou, se na plátně objevuje jen mihotavě, v zastínění jakýchsi zpola předmětných a zpola abstraktních obrazců, překrývajících její tvář i postavu. Jako by neustálá vzrušenost malířčina kreativního ducha, drážděného i těmi nejmenšími podněty, rozhodovala spolu s úzkostí z temné atmosféry doby o tvaru a rytmu filmu. A jako by tento film chtěl rovněž sdělit, že z životů Toyen a Heislera zůstaly s odstupem let jen neurčité a stěží identifikovatelné kontury. Proti jejich neuchopitelnosti stojí děsivá konkrétnost dvou totalitních režimů, zpřítomněných zde dobovými dokumentárními materiály. Řeč dokumentů je neúprosná a evokuje krutou sílu, která zasáhla do jejich osudů a proti níž byli tak jako každý jedinec bezbranní.