Pocta Júsufu Šahínovi

Ve filmografii Júsufa Šahína (1926, Alexandrie – 2008, Káhira, Egypt), překypující velkolepými scénami, vyčnívá jeden nenápadný moment z formativního období jeho kariéry. Smyslná prodavačka limonád se nechá skupinou mladíků hrajících rokenrol zatáhnout do stojícího vlaku a pustí se do nespoutaného tance. Chromý trafikant, kterého hraje sám Šahín, dojde k vlaku a pozoruje tančící prodavačku přes okno. Když se jejich pohledy setkají, dívka přestane tančit a ve tváři se jí mihne výraz studu a nepatřičnosti. Jeho pohled je prázdný. Prodavačka mu nabídne láhev limonády, a když si ji vezme, usměje se na něj a on jí úsměv opětuje. Pak se dá znovu do zběsilého tance a také on na rušném nástupišti předvede ztřeštěný taneček.

Celá scéna trvá pouhé čtyři minuty. Nepadne během ní jediné slovo a nedostane se nám žádného dramatického zdůvodnění. Jde o prchavý okamžik lidské interakce, který je zcela neokázalý, ale dává nám nahlédnout do nitra obou hlavních postav. V roce 1958 to bylo něco, co egyptský film dosud nespatřil. Okamžik odzbrojující citové obnaženosti a ryzí kinematografie. Jednalo se o snímek Hlavní nádraží (Bab el-Hadid, 1958), vůbec neznámější a nejoceňovanější arabský film všech dob, díky němuž se Šahín stal na více než půl století největším filmovým vypravěčem arabského i afrického světa. Pro ty, kdo se s arabskými filmy setkávají jen příležitostně, je Hlavní nádraží synonymem nejen pro Šahínovu tvorbu, ale i pro celou arabskou kinematografii. Šahínovo dílo však nabízí mnohem víc, než naznačuje Hlavní nádraží. Jeho filmy jsou barvité, různorodé a nepředvídatelné a zahrnují politické střety, množství žánrů a rozmanitou estetiku.

Šahín se narodil v roce 1926 v Alexandrii, nejvíce kosmopolitním městě regionu, do středostavovské rodiny řeckého a libanonského původu, do období mezi dvěma světovými válkami. Od raného věku projevoval vášeň pro divadlo, film a Shakespeara. Po roce stráveném na Alexandrijské univerzitě se rozhodl studovat herectví v kalifornském Pasadena Playhouse, aby se krátce poté začal věnovat režii. Po absolvování univerzity v roce 1948 se Šahín vrátil zpět do Egypta a krátce poté natočil snímek Otec Amin (Baba Amin, 1950), ve kterém využil odlehčený formát k porušování zavedených filmových pravidel. Svým debutem prokázal přirozenou schopnost překračovat hranice žánrů a prolínat fantazii a rodinné drama.

Šahínova časná tvorba zůstává opomíjená nejen v arabském světě, ale i v dalších zemích. Řada kritiků považuje jeho časné filmy ve srovnání s osobnějšími a otevřeně politickými díly z pozdějšího období za slabší. Tento názor však přehlíží jeden zásadní aspekt Šahínovy tvorby, a tím je touha pobavit diváky.

Tři z jeho raných filmů jsou toho skvělým příkladem. Šahínův první dobový snímek Ďábel pouště (Shaytan al-sahraa, 1954), akční, dobrodružný film odehrávající se v poušti, předznamenává jeho pozdější rozsáhlé historické eposy. Jeho druhý film, Sbohem, má lásko (Wadda't hubbak, 1956), ve kterém se mísí romance s hudebními a tanečními prvky, neopakovatelným způsobem přepracovává žánr muzikálu. Ve filmu účinkovala dvojice populárních egyptských umělců Farid El Atrach a Shadia, kteří se znovu setkali v muzikálu Můj miláčku (Enta habibi, 1957), Šahínově vůbec nejlepší a nejzábavnější komedii.

Každý z těchto tří snímků, porušujících žánrová pravidla, má odlišný náboj, výpravu i náladu. Jsou to řemeslně bravurní, zábavné snímky, natočené podle hollywoodského mustru. Svým stylem i obsahem jsou však výsostně egyptské.

Šahín si velmi brzy získal reputaci mezinárodního autora. Jeho druhý film Ibn el Nil (1951) byl v roce 1952 nominován na Velkou cenu festivalu v Cannes. O dva roky později získal druhou nominaci s filmem Pod žhnoucím nebem (Siraa fil wadi, 1954), ve kterém poprvé reflektuje dobové sociálně-politické klima.

Film Pod žhnoucím nebem vznikl krátce po revoluci roku 1952, která svrhla egyptskou monarchii a nastolila republiku. Šahín tímto snímkem započal dlouhou cestu, jejímž cílem bylo zaznamenávat politickou a společenskou realitu porevolučního Egypta. Řada jeho raných filmů, jako je Pod žhnoucím nebem nebo Sbohem, má lásko, odráží Šahínovu neochvějnou víru v revoluci a tehdejšího prezidenta Džamála Abd an-Násira. Šahínova náklonnost k pracující třídě, patrná ve snímku Pod žhnoucím nebem, a neskrývaná podpora armády ve filmu Sbohem, má lásko odrážejí radostné naladění národa, který právě prožívá svůj socialistický sen.

V žádném Šahínově filmu není jeho nově nalezená národní hrdost tak patrná jako v Saladinovi (Al-Naser Salah al-Din, 1963), dobrodružném snímku o stejnojmenném egyptském sultánovi ze 12. století, který ubránil Jeruzalém před třetí křížovou výpravou. Saladin je zcela otevřená panarabská propaganda, ve které zakladatel dynastie Ajjúbovců symbolizuje prezidenta Násira, zatímco křižáci zastupují nově založený stát Izrael. Šahínův první barevný snímek obsahoval řadu historických nepřesností, které se však ztratily pod nánosem propracovaných akčních sekvencí a širokoúhlých cinemaskopických záběrů. Brilantně zinscenované bojové sekvence patří k největším a nejdelším v historii arabského filmu.

Šahín nijak neskrýval svou touhu po maximalismu. I přes nevšední umírněnost a mrazivé momenty ticha překypuje Hlavní nádraží emocemi a dramatičností. Šahín byl koneckonců mistrem melodramatu. Jeho nejintimnější a nejvytříbenější melodrama Úsvit nového dne (Fagr yom gedid, 1964), romance ve stylu Douglase Sirka, pojednává o milostném poměru bývalého aristokrata a mladé studentky z pracující třídy. Pod zdánlivým odsudkem zanikající feudální třídy a oslavou nového socialistického Egypta se však skrývá méně harmonický pohled na zemi, která zůstává i deset let po revoluci stále rozdělená. Dva roky po uvedení Úsvitu nového dne utrpěl Egypt vojenskou porážku v šestidenní válce a Šahínova nezpochybnitelná víra v prezidenta Násira a revoluci vzala za své, bez ohledu na vítězství Egypta v jomkipurské válce v roce 1973.

Žádný jiný film nevyjadřuje tak silně Šahínův nově nabitý pesimismus vůči arabské jednotě jako Návrat marnotratného syna (Awdat al-ibn al dal, 1976). Drama, volně inspirované stejnojmennou knihou Andrého Gida, představuje arabský svět jako rozpadlou rodinu, čekající na spasitele, který ji nedokáže sjednotit. Tato hudební tragédie je Šahínovo nejpesimističtější dílo; sžíravá rodinná sága o lidech, kteří se z dlouhého spánku probudí do noční můry.

Do pozdních 70. let předminulého století se utopický Egypt Šahínova mládí stal minulostí. Z jeho popela povstala kapitalistická, konzervativně homogenní společnost, řízená armádou a novou zbohatlickou třídou. Šahín se s pocitem odcizení a rozčarování pustil do série autobiografických filmů, které se zamýšlejí nad uměním a rodinou, ale i nad bývalou podobou Egypta. Prvním a nejlepším ze čtyř autobiografických filmů je snímek Alexandrie... proč? (Eskanderija... lih?, 1978), rozsáhlé, hvězdně obsazené drama, mapující Šahínovo dospívání v Alexandrii během druhé světové války. Nejvřelejší a nejlaskavější dílo, plné nostalgie po kosmopolitní Alexandrii jeho mládí, utvrzuje Šahínovu egyptskou identitu a vzdává hold Hollywoodu jeho dětství. V následujícím čtvrtstoletí se Šahín ve své autobiografické tetralogii obracel čím dál více do sebe. Zkoumal přitom vztah ke své západní identitě a také odkaz egyptské a arabské minulosti.

Sérii politických pojednání, z nichž většina vznikla ve francouzské koprodukci, ukončil v roce 1986 snímek Šestý den (Al-yom al-sadis), nejvíce atypické dílo Šahínovy pozdní kariéry. Příběh, odehrávající se v roce 1947 během epidemie cholery, vypráví o babičce, která se snaží zachránit svého vnuka před smrtelnou nemocí a zároveň odráží návrhy mladého cvičitele opic. Zásadní část Šahínova díla se soustředí na marný boj jednotlivce proti nepřemožitelným silám osudu. Využívá různé zbraně, aby zpomalily nebo zastavily příchod nevyhnutelné smrti: lásku, sex, ale především film. V Šestém dni se objevuje řada odkazů na Hollywood a na další snímky, které fungují jako dočasné útočiště před smrtí. A právě to je možná Šahínovo největší dědictví. Během své kariéry, která trvala více než půl století a obsáhla 40 snímků, natočil nejvlivnější filmař arabského světa rozhněvané filmy vzdorující tyranii, fanatismu a smrti jako takové.

Retrospektiva, kterou uvádíme v Karlových Varech, je největší festivalovou přehlídkou svého druhu a představuje vyčerpávající úvod do závratně rozmanité a nezařaditelné filmové kariéry. Zcela jistě se nejedná o poslední slovo k Šahínovi, jehož dílo zůstává velkoryse otevřeno různým interpretacím a analýzám, ale spíše o poctu jednomu z největších umělců 20. století.

Joseph Fahim