Jiný pohled

Čtyři celovečerní autorské filmy a čtyři účasti na festivalu v Cannes má na kontě mexický režisér, scenárista a producent Michel Franco, který letos na francouzskou Riviéru přivezl precizně vystavěný příběh komplikovaného vztahu dvou nevlastních sester a jejich matky. Snímek s mistrně budovaným napětím, atakujícím divákovi povědomé schéma rodinného dramatu, získal Cenu poroty v sekci Un Certain Regard.

Z deníkových zápisků hlavního hrdiny vyvstává obraz současné průmyslové Brazílie – bez stereotypu favel a kriminality. Cristiano na své pouti přes farmy, stavby a továrny zastupuje ty nejchudší, kteří se rozhodli den za dnem pracovat a mlčenlivě, hrdě a úporně jít od města k městu.

Davy lidí směřují k bráně s nechvalně známým nápisem „Arbeit macht frei“. S jakým cílem se dnes přichází na místa, která v sobě nesou hořkou stopu minulosti? Dokumentární snímek o kulturní paměti v současném světě je od své premiéry v Benátkách součástí nejdůležitějších filmových přehlídek.

Mifti je teprve šestnáct let, už si je ale vědoma své elektrizující přitažlivosti. Nejen provokativní sexualita, ale i průbojná povaha ji dostávají do společnosti starších lidí, jimž bohémský život a několikadenní večírky nejsou cizí. Poměr se starší ženou i blízký vztah s krásnou herečkou navíc hrdince pořádně zamotají hlavu.

Partyzán Chandra, který válčil proti monarchii a diktatuře, se po letech vrací domů do horské nepálské vesničky pochovat otce. Přichází však uprostřed tradičního pohřebního rituálu, který je po konfliktu nucen dokončit jen s pomocí dvou dětí. Jejich pouť nemusí znamenat jen podléhání přežitkům, proti kterým Chandra bojoval, ale také naději v lepší budoucnost země na křižovatce.

Bruno Dumont je zpět! Po silně podvratné komedii Malej Quinquin a grotesce Líná zátoka si za oběť tentokrát bere muzikál, který lze označit jakkoliv, jen ne jako klasický. Osmiletá Janička se v něm vyznává z lásky k Bohu, stará se o stádo ovcí a jen dějiny vědí, že se z ní o pár let později stane ikonická Jana z Arku.

Kentaurův nedokonalý, byť hluboce šťastný rodinný život ruší jen nutkavá potřeba tajně osvobozovat dostihové hřebce. Touha postavit se lidské ziskuchtivosti, v rámci níž je zotročováno zvíře, které dává lidem křídla, ho ale přivede do neštěstí. Vizuálně vytříbený novodobý obraz donkichotského mýtu měl premiéru na Berlinale.

Romance bez romantiky. Alejandro je v prvním ročníku, Sofia dokončuje dizertaci. Snímek s chladným realismem a s citem pro detail ukazuje anatomii univerzitního vztahu. Vedle romantické linie, která se nevyhýbá explicitním erotickým scénám, se vine méně nápadná linka generační studie.

Sympatický smolař Menaše, zaměstnanec obchodu se smíšeným zbožím a vdovec, se v komunitě ultraortodoxních židů v newyorském Brooklynu, prostoupené četnými pravidly, snaží získat právo na výchovu vlastního syna. Jemné, hluboce lidské drama s úsměvnými momenty patřilo k hitům letošního Sundance.

Feministická teroristická skupina se připravuje na revoluci. Pevný řád žen žijících v ústraní kláštera však naruší mladý muž, jehož jedna z dívek ukryje. Kanadský provokatér Bruce LaBruce přichází s radikální utopistickou vizí světa, v němž se snoubí béčková nízkorozpočtová estetika s levicovými ideály.

Billy Bloom nikdy neměl pocit, že by měl být stejný jako ostatní, nicméně jestli něco spolužáci nemají rádi, je to právě fakt, že jeho módní kreace oscilují mezi Davidem Bowiem a Lady Gaga v jejich nejpsychedeličtějších obdobích. Billyho recept na šikanu je prostý: ještě větší nános třpytek a tvrdohlavé odhodlání si svou jedinečnost vybojovat.

Jusuke Mizuhara je mlčenlivý plavčík, trávící monotónní život na severním předměstí Tokia, mezi domovem a osiřelým bazénem. Co se skrývá za neproniknutelnou fasádou mladíka, denně konfrontovaného prostřednictvím zpráv s tragédiemi sužujícími různé kouty světa? Formálně ambiciózní, geometricky přesný film o nevysvětlitelných myšlenkových pochodech, spjatých s japonskou mentalitou.

Snímek, který se obejde bez dialogů, se suverénně pohybuje na hranicích poetického filmu, aktuální kritické výpovědi a existenciální alegorie či mýtu. N je na své cestě do Evropy přes Tunis zrazen převaděči, ale jeho odhodlání jej dostane na moře a pak do záhadného lesa, kde musí najít svůj osud.

Současný chilský film je přítomen na každém velkém festivalu a nejinak tomu bylo letos v Cannes, kde se v Týdnu kritiky zaskvěl druhý snímek Marcely Saidové. Znepokojivá psychologická romance s politickým podtextem k sobě přivádí komfortem zhýčkanou čtyřicátnici Marinu a Juana, bývalého důstojníka armády zatíženého temnou minulostí (Antonia Zegersová a Alfredo Castro, známí z filmu Klub).

Pět mužů, pět příběhů. Stylem velmi odlišné povídky spojuje schopnost sžíravě i vlídně komentovat situaci bezradných třicátníků – začít konečně žít „vlastní život“ není vždy snadné... V cestě může stát UFO nebo jen kbelík moči schovaný v ložnici. A někdy pomůže už jen stroj času, možná.

Jsou země, kde není jednoduché uskutečnit ani zdánlivě prosté věci, což je o to trýznivější, když se rozhodnete spáchat sebevraždu, máte jen pár dní na urovnání záležitostí a ani jedna z nich neprobíhá podle plánu. Sarkastický pohled do kafkovské duše restrukturalizovaného Srbska zanechal výraznou stopu na letošním Berlinale.

Andrés, samoživitel dvanáctiletého Pedra, se musí ohánět, aby synovi zajistil alespoň základní zázemí. Na předměstí Caracasu se totiž žije z minuty na minutu a za každé klopýtnutí přichází okamžitý trest. Sytě realistický příběh nás zavádí do nemilosrdného prostředí venezuelské metropole, jež v době, kdy je země sužována sociálními problémy, enormní inflací a nedostatkem jídla, nabývá stále divočejšího rázu.

Filmové vanitas o zmírajícím gruzínském městě, které bývalo pulzujícím centrem průmyslu, namísto monotónního hluku manganových dolů se v něm ale dnes rozléhá jen občasně přerušované ticho. Krystalicky čistý styl, v němž se každému záběru-obrazu dostává potřebné délky, hledá fotogenii zániku i specifičnost trosečníků, kteří na tomto místě stále žijí.

Vrstevnatá symfonie velkoměsta je zároveň hudebním filmem, vyznáním lásky k městu, intimní studií viny a urbanistickou esejí. Architektka Alva (Neneh Cherry) nedojde na svou přednášku, prochází městem a její úvahy o městě se mísí s osobními vzpomínkami, včetně té, která se týká usmrcení člověka.

Dělníky v továrně na výtahy jednoho dne nemile překvapí fakt, že někdo v noci odvezl veškeré zařízení a materiál, a je tudíž nemožné ve výrobě pokračovat. Boj za holou existenci začíná, a to nejen prostřednictvím sofistikovaných vyjednávacích metod, ale i za pomoci zpěvu, tance a lehce idealistických levicových teorií.