Imagina

Osamělý jezdec na dlouhé cestě do neznáma projíždí smrákající se americkou krajinou. S blížícím se monolitem Devils Tower se ale prožívání kolem ubíhajícího horizontu překlápí do téměř halucinogenní vize posmrtného života, po němž volá tajuplný duch hory. Jde o vtahující poctu posvátné krajině, ale i o kontemplaci nad prožitkem vlastní smrti.

Reálný záběr ruky přechází v kreslený obraz, který dále uniká a extrapoluje mimo pevné mantinely mřížky a jasně stanovené body. Hra s proměnou obrazu, ve kterém deformace probíhá nepředvídatelně, ale zároveň podléhá jasně stanovenému systému.

Můžeme na plátně vidět obraz v područí řádu, nebo naopak erupci vizuálního chaosu? Siegfried A. Fruhauf využívá těkající a freneticky se proměňující malbu síta čtvercových polí, která v různých úhlech, velikosti a množství zaplňují prostor obrazu, a dosahuje tak podmanivého a téměř až fyzického zážitku.

Pod povrchem černé horniny tajemného vulkanického ostrova se skrývají temné hlubiny jeskynního komplexu. Okouzlující magie místa stojí mimo čas i geografické určení, zatímco srdce ostrova tiše šeptá svědectví o místní historii a mytologii.

Do šera a mlhy zahalená filmová báseň, odhalující vnitřní svět, niternou snovou krajinu, v níž zaznívá tíseň, odcizení, izolace, touha. Úchvatná poezie spoléhá na nenásilné uchopení, jejímu vnitřnímu kouzlu ale nelze nepodlehnout.

Takt chaosu či snad skrytý algoritmus roztancovává černobílé částice tvořící šum digitálního obrazu. Skrze ně se materializují tvary, objekty a systémy a všechny se pak opět rozplývají v mumraji částic. Nebo snad ne? Snímek nech ten sen hořet odkrývá nepolapitelnost digitální estetiky moderního světa.

Stovky audionahrávek Diona McGregora, proslulého spáče, jenž nahlas snil v pozoruhodné koherenci a délce, posloužily jako podklad pro fascinující exkurz do lidského podvědomí, kde se odehrávají divoké orgie, řeší praktické detaily trpasličího města i třeba rozebírají podivné vědecké experimenty.

Japonský vědec studuje miniaturní nesmrtelnou medúzu Benjamina Buttona. Na druhém konci světa probíhá nikdy nekončící oprava katedrály Narození Panny Marie v Miláně, zatímco ve Spojených státech komunita Lakotů bojuje o záchranu své kultury. V podmanivé vizuální eseji složené ze střípků natočených napříč celým světem tvůrci kontemplují nad povahou nesmrtelnosti.

Filmový básník Jem Cohen je po desetiletí znám vnímavým zachycením různých částí světa. Tentokrát v hodinové stopáži přibližuje život v britském přímořském městě Southend-on-Sea, místě, jehož rytmus ovlivňuje neutuchající příliv a odliv. Zdánlivě banální monology obyvatel, zapadlé a prázdné kouty, domy, ze kterých sálá kouzlo minulosti, či předměty zrcadlící se v oknech hovoří o obyčejnosti, ale také jedinečnosti lidského bytí.

Komplex Biosphere 2 v arizonské poušti je největším uměle řízeným ekosystémem na světě, zkoumajícím udržitelnost života na Zemi i mimo ni. Ben Rivers ve svém filmu předkládá podmanivé zamyšlení nad utopickými vizemi, které se marně snaží vytvořit ideální svět, i nad vztahem jedinců k artificiálnímu prostředí a nad jeho rolí v budoucnosti lidstva.

Tento fascinující a originální střihový snímek je skutečnou lahůdkou pro filmové labužníky. Debutující režisér využil ukázek z více než tisíce filmových scén odehrávajících se v nitru kina a stvořil svébytnou poctu sedmé múze. Snímek, ve kterém obrazy hovoří samy za sebe, je na přání režiséra uváděn bez českých titulků. Jeho jazyk je však primárně filmový.

V pozoruhodném a vizuálně uchvacujícím snímku se multimediální umělkyně zabývá historií a vzpomínkami, které tvoří naši vnitřní esenci a vyplňují duši. Ve svém experimentálním snímku na pomezí dokumentu a fikce opět překračuje a posunuje hranice filmu.

Fascinující krátký experiment je dekonstrukcí filmové fikce a zároveň zachycením neoddělitelnosti simulace a reality. Vizuálně výrazné dílo funguje jako komentář k ideologické podstatě filmového aparátu a uměleckého zobrazení, na jehož existenci a vůbec akt jeho vytváření snímek vskutku zajímavým způsobem upozorňuje.

Neobvyklý dokumentární portrét nás zavádí do kazašské části pohoří Ťan-šan, kde se na úpatí ledovce Tujuk-su ukrývá v nadmořské výšce 3 500 metrů malá glaciologická stanice. Zde, v krajině ticha, kam nedosáhne hluk dějinných událostí, žije samotářská vědkyně, jež svůj život zasvětila monitorování klimatického pulzu planety.