Pocta Kendžimu Mizogučimu

Jako mnozí filmaři průkopnické generace – například John Ford či Raoul Walsh – se k rodícímu se filmovému průmyslu dostal víceméně náhodou a základy řemesla se učil za pochodu. Kvůli nenáviděnému otci, který byl tesař a jehož neuvážený podnikatelský plán zbohatnout na dodávkách materiálu armádě během rusko-japonské války přivedl rodinu na mizinu, se mu nedostalo středoškolského vzdělání. A tak náruživě četl – mimo jiné i překlady západních autorů –, absolvoval malířský kurz a našel si práci jako reklamní návrhář. Během dospívání jej velmi podporovala sestra Suzu, již otec prodal za gejšu a která se později provdala za vikomta; motiv ženy obětující vlastní štěstí ve prospěch zchudlého muže se později opakovaně objevuje v celém Mizogučiho díle. Prostřednictvím přítele hudebníka se seznámil s režiséry a herci filmové společnosti Nikkacu, kde v roce 1920 ve svých dvaadvaceti letech získal zaměstnání coby nekvalifikovaný a bezvýznamný asistent produkce.

Filmový průmysl 20. let byl světem mladých mužů. Filmy byly němé a vznikaly rychle; témata se často opakovala, nebyla ale ještě pevně daná. V období společenského a hospodářského chaosu, který následoval po ničivém zemětřesení v Kantó v roce 1923, točil Mizoguči až devět filmů ročně. Vyzkoušel si vše, od tragických melodramat po protičínskou satiru, od detektivního příběhu s Arsènem Lupinem po experiment s expresionismem. Natočil také několik „proletářských“ dramat, pravděpodobně ani ne tak z hlubokého marxistického přesvědčení, jako spíš z neutuchající potřeby provokovat autority. Ke konci dekády však začal od modernistických stylů ustupovat a stále více tíhl k historickým dramatům, často prodchnutým tragickým romantickým duchem, běžným v tehdejších divadelních melodramatech. Rozhořčený společenský protest se do jeho díla vrátil v polovině 30. let a v letech po druhé světové válce, ačkoli s příchodem středního věku se již soustředil více na filmově-estetickou stránku věci, hnán touhou po nalezení „dokonalosti“. V závěrečném tvůrčím období střídal elegická historická dramata s filmy ze současnosti, pojednávajícími o morálních a citových problémech žen.

Při našem pátrání po podstatě toho, co Mizoguči mínil „dokonalostí“, se podívejme na některé z klíčových součástí jeho reputace. Jsou to ona klišé, která se v diskusích o tomto režisérovi vynořují zas a znovu: jeho „feminismus“, jeho tyranské chování při natáčení a jeho charakteristické dlouhé záběry, kdy často natáčel celé scény bez jediného střihu.

Byl Mizoguči „feminista“? Většina japonských kritiků by řekla, že ano, protože v japonském pojetí je „feminismus“ v zásadě chápán spíše jako účast s utrpením žen než jako prosazování rovnosti žen a mužů a boj za práva žen. Mizoguči byl bytostný heterosexuál a na prostituci nahlížel v Japonsku běžným, nemoralizujícím pohledem. Jeho vlastní vztahy se ženami nebyly nikdy jednoduché. Jeden incident v roce 1925 se obšírně rozebíral v novinách; tehdy žil s prostitutkou, která jej jednoho večera napadla břitvou. Z útoku si odnesl celoživotně zjizvená záda, to mu však nikterak nebránilo ženu nadále vyhledávat a pokoušet se pokračovat v jejich vztahu, který skončil až jeho sňatkem se šantánovou tanečnicí v roce 1926. Za nějakých patnáct let se vyrojí další bulvární spekulace, tentokrát o Mizogučiho údajném pobláznění jeho dvorní herečkou Kinujo Tanaka. Byl to ale on, kdo se z titulu své funkce předsedy Sdružení filmových režisérů pokusil zabránit tomu, aby se sama stala režisérkou.

Rozpory v Mizogučiho soukromém životě naznačují, že jeho „feminismus“ byl stejně nestálý a polovičatý jako jeho dřívější „levičáctví“. Faktem ale zůstává, že velká část jeho díla je prodchnuta pronikavou empatií ke zneužívaným a vykořisťovaným ženám. A přinejmenším v pěti jeho filmech – Ósacká elegie (Naniwa eredží, 1936) a Sestry z Gionu (Gion no šimai, 1936), Vítězství žen (Džosei no šóri, 1946), Ženy noci (Joru no onnatači, 1948) a Plameny mé lásky (Waga koi wa moenu, 1949) – tato empatie přechází v mnohem militantnější výpady proti útlaku žen. Zmíněná dvojice filmů z roku 1936 zajistila Mizogučimu uznání japonské kritiky; a kdyby byly ve své době známé na Západě, mohly posunout západní uvažování o ženské otázce.

Choval se Mizoguči při natáčení jako tyran? Existuje bezpočet historek o jeho nesmlouvavosti v otázkách hereckých výkonů či filmových dekorací a mnoho hereckých svědectví o prožitém utrpení během natáčení jeho filmů. Domnívám se, že toto chování částečně pramenilo z jeho přetrvávající vnitřní nejistoty, zapříčiněné nedostatkem vyššího vzdělání; rivalita s vysoce intelektuálně založeným Minoruem Muratou ve 20. letech Mizogučiho utvrdila v odhodlání prosadit se jako přinejmenším rovnocenný partner vzdělanějších současníků. Zároveň se však také snažil napodobit jeden ze svých idolů, hollywoodského režiséra Josefa von Sternberga, často označovaného za nejnáročnějšího tvůrce filmového studia Paramount. Mizoguči obdivoval zejména Sternbergův film Maroko (Morocco, 1930) a byl nadšený, když se mohl s režisérem osobně setkat při jeho návštěvě Japonska v roce 1936.

A byl Mizogučiho styl definován dlouhými záběry a celými scénami, natočenými v jediném záběru? Jako tvůrce, který se učil základy filmové řeči v období němého filmu, dobře chápal význam detailů a střihu. Ale po nástupu zvukového filmu začal postupem času cítit, že svým hercům – a emocionálnímu vyznění filmu jako celku – lépe poslouží, když se bude vyhýbat střihu, kdykoliv to jen bude možné. Od poloviny 30. let se průměrná délka záběru v jeho filmech znatelně prodloužila a začal experimentovat s natáčením celých scén bez jediného střihu. Tento nový estetický přístup vyvrcholil v jeho filmu z roku 1939 Příběh odkvetlých chryzantém (Zangiku monogatari), který se svým pojetím mizanscény výrazně odlišoval od tehdejších japonských filmů (ačkoli jsou v tomto filmu tři scény z jeviště divadla kabuki, jež jsou snímané a stříhané úplně jinak). Nikdy to ale nebyl přístup, který by naplňoval tak zarputile, jako řekněme později Jancsó v Maďarsku. V pozdějších filmech jsou dlouhé záběry a občasné celé scény v jediném záběru součástí celkové mizanscény, která vychází stejným dílem vstříc potřebám herců i filmového vyprávění.

Některé z Mizogučiho nejlepších filmů se odehrávají v období Meidži (1868–1912), během nějž došlo nejen k restauraci císařské moci, ale také k otevírání Japonska světu. A Mizogučiho „perfekcionismus“ často spočíval ve snaze ztvárnit toto období s až úzkostlivou věrností. Největší porozumění však projevoval pro zákruty mezilidských vztahů – ať už milostných, ekonomických, nebo zatížených genderem či třídním původem. Stejně jako ostatní velcí režiséři, a snad i více než většina z nich, zůstává filmařem, který veškeré své umění zasvětil odhalování holé lidské pravdy.

Tony Rayns

FILMOGRAFIE

Ai ni yomigaeru hi / Ai ni jomigaeru hi / Znovuzrození lásky, 1922

Kantô / Kantó / Kantó, 1923 (krátký dokument)

Kokyô (Furusato) / Kokjó (Furusato) / Rodná země, 1923

Seishun no yumeji / Seišun no jumedži / Sny mládí, 1923

Jôen no chimata / Džóen no čimata / Útočiště touhy, 1923

Haizan no uta wa kanashi / Haizan no uta wa kanaši / Žalozpěv poražených, 1923

Hachi ichi san (Rupimono) / Hači iči san / Dobrodružství Arsèna Lupina, 1923

Kiri no minato / Kiri no minato / Přístav v mlze, 1923

Haikyo no naka / Haikjo no naka / Mezi troskami, 1923

Yorû / Jorú / Noc, 1923

Chî to reî / Čí to reí / Krev a duše, 1923

Toge no uta / Toge no uta / Píseň horského průsmyku, 1923

Kanashiki hakuchi / Kanašiki hakuči / Smutný idiot, 1924

Akatsuki no shi / Akacuki no ši / Smrt za úsvitu, 1924

Gendai no joô / Gendai no džoó / Královna moderní doby, 1924

Josei wa tsuyoshi / Džosei wa cujoši / Ženy jsou silné, 1924

Jinkyô / Džinkjó / Tenhle ubohý svět, 1924

Shichimenchô no yukue / Šičimenčó no jukue / Hledají se krocani, 1924

Samidare sôshi / Samidare sóši / Kronika májového deště, 1924

Koi o tatsu ono / Koi o tacu ono / Sekyra, která přesekla lásku, 1924 (spolurežie Kiyomatsu Hosoyama)

Kanraku no onna / Kanraku no onna / Rozkošnice, 1924

Kyokubadan no joô / Kjokubadan no džoó / Královna cirkusu, 1924

Itô junsa no shi / Itó džunsa no ši / Smrt policisty Ita, 1924 (spolurežie Kensaku Suzuki, Iyokichi Konda)

 tokumukan Kantô / Á tokumukan Kantó / Ach, zvláštní služební loď, 1925 (spolurežie Wakayama Osuma, Kensaku Suzuki)

Musen fusen / Musen fusen / Bez peněz se nebojuje, 1925

Gakuso o idete / Gakuso o idete / Po studiích, 1925

Daichi wa hohoemu / Daiči wa hohoemu / Naše usměvavá země, 1925

Shirayuri wa nageku / Širajuri wa nageku / Nářek bílé lilie, 1925

Akai yûhi ni terasarete / Akai júhi ni terasarete / Shining in the Red Sunset / V rudých paprscích zapadajícího slunce, 1925

Gaijô no sukechi / Gaidžó no sukeči / Street Scenes / Scény z ulice, 1925

Ningen / Ningen / The Human Being / Člověk, 1925

Furusato no uta / Furusato no uta / Zpěv rodného kraje, 1925

Nogi taishô to Kuma-san (Nogi shôgun to Kuma-san) Generál Nogi a Kuma-san, 1925

Dôka-ô / Dóka-ó / Šestákový král, 1926 (středometrážní)

Kami-ningyô haru no sasayaki / Kami-ningjó haru no sasajaki / Jarní šepot papírové loutky, 1926

Shin ono ga tsumi / Šin ono ga cumi / Moje vina, nová verze, 1926

Kyôren no onna shishô / Kjóren no onna šišó / Vášnivá láska učitelky zpěvu, 1926

Kaikoku danji / Kaikoku dandži / Chlapci z ostrovní země, 1926

Kane / Kane / Peníze, 1926

Kô-on / Kó-on / Vděčnost císaři, 1927

Jihi shinchô / Džihi šinčó / Kukačka, 1927 (krátký)

Hito no isshô / Hito no isšó / Život muže, 1928

Musume kawaiya / Musume kawaija / Moje milovaná dcera, 1928

Nihonbashi / Nihonbaši / Most Nihon, 1929

Asahi wa kagayaku / Asahi wa kagajaku / Deník Asahi září, 1929 (krátký)

Tôkyô kôshinkyoku / Tókjó kóšinkjoku /Tokijský pochod, 1929

Tokai kôkyôgaku / Tokai kókjógaku / Symfonie velkoměsta, 1929

Furusato / Furusato / Rodný kraj, 1930

Tôjin Okichi / Tódžin Okiči / Okiči, milenka cizinců, 1930

Shikamo karera wa yuku / Šikamo karera wa juku / A přesto jdou dál, 1931

Toki no ujigami / Toki no udžigami / Boží strážce času, 1932

Manmô kenkoku no reimei / Manmó kenkoku no reimei / Úsvit zakládání Mandžuska a Mongolska, 1932

Taki no Shiraito / Taki no Širaito / Taki no Širaito, iluzionistka s vodou, 1933

Gion matsuri / Gion macuri / Slavnosti v Gionu, 1933

Jinpû-ren / Džinpú-ren / Skupina Džinpú, 1933

Aizô tôge / Aizó tóge / Soutěska mezi láskou a nenávistí, 1934

Orizuru Osen / Orizuru Osen / Osenina zkáza, 1934

Maria no Oyuki / Maria no Ojuki / Panna Marie Ojuki, 1935

Gubijinsô / Gubidžinsó / Vlčí mák, 1935

Naniwa erejî / Naniwa eredží / Ósacká elegie, 1936

Gion no shimai / Gion no šimai / Sestry z Gionu, 1936

Aien kyô / Aien kjó / Mezi láskou a nenávistí, 1937

Roei no uta / Roei no uta / Táborová píseň, 1938

Aa kokyô (Aa furusato) / Aa kokjó (Aa furusato) / Ach, můj domove, 1938

Zangiku monogatari / Zangiku monogatari / Příběh odkvetlých chryzantém, 1939

Naniwa onna / Naniwa onna / Žena z Ósaky, 1940

Geidô ichidai otoko / Geidó ičidai otoko / Hercův život, 1940

Genroku chûshingura I-II / Genroku Čúšingura I-II / Čúšingura v údobí Genroku I-II, 1942

Danjûrô sandai / Dandžúró sandai / Tři generace Dandžurů, 1944

Miyamoto Musashi / Mijamoto Musaši / Mijamoto Musaši, 1944

Meitô bijomaru / Meitó bidžomaru / Slavný meč bidžomaru, 1945

Hisshôka / Hisšóka / Píseň vítězství, 1945 (spolurežie Masahirô Makino, Hiroshi Shimizu, Tomotaka Tasaka)

Josei no shôri / Džosei no šóri / Vítězství žen, 1946

Utamaro o meguru gonin no onna / Utamaro o meguru gonin no onna / Pět žen kolem Utamara, 1946

Joyû Sumako no koi / Džojú Sumako no koi / Láska herečky Sumako, 1947

Yoru no onnatachi / Joru no onnatači / Ženy noci, 1948

Waga koi wa moenu / Waga koi wa moenu / Plameny mé lásky, 1948

Yuki fujin ezu / Juki fudžin ezu / Portrét paní Juki, 1950

Oyû-sama / Ojú-sama / Slečna Ojú, 1951

Musashino fujin / Musašino fudžin / Paní z Musašina, 1951

Saikaku ichidai onna / Saikaku ičidai onna / Život milostnice Oharu, 1952

Ugetsu monogatari / Ugecu monogatari / Povídky o bledé luně po dešti, 1953

Gion bayashi / Gion bajaši / Hudba z Gionu, 1953

Sanshô dayû / Sanšó dajú / Správce Sanšó, 1954

Uwasa no onna / Uwasa no onna / Žena, která je v řečech, 1954

Chikamatsu monogatari / Čikamacu monogatari / Ukřižovaní milenci, 1954

Yôkihi / Jókihi / Císařovna Jang Kwei-fei, 1955

Shin Heike monogatari / Šin Heike monogatari / Nový příběh rodu Taira, 1955

Akasen chitai / Akasen čitai / Ulice hanby, 1956