Pocta Janu Svěrákovi

Nebýt prošedivělých vlasů, vypadá Jan Svěrák pořád stejně chlapecky, jako když se v tisku objevily jeho fotografie v souvislosti s prvním mimořádným úspěchem, ještě školním krátkým autorským filmem Ropáci (1988), za kterého získal studentského Oscara. Ač na FAMU studoval na katedře dokumentární tvorby, už tímto důvtipně mystifikačním snímkem dal najevo, že bude směřovat k fikci a stylizaci, což se záhy potvrdilo. Oscarovou nominaci si vysloužil svým hraným debutem Obecná škola (1991) v šestadvaceti a bylo mu třicet jedna let, když tuto prestižní cenu dostal za komediální drama Kolja (1996). K tomu je dlužno přičíst slušnou řádku Českých lvů a dalších poct, jež připadly i některým z častých členů jeho štábu, mezi něž patří kameramani Vladimír Smutný a F. A. Brabec, střihač Alois Fišárek nebo hudební skladatel Ondřej Soukup. Tím nejvýznamnějším stálým spolupracovníkem je ovšem Svěrákův otec Zdeněk, autor či spoluautor scénářů sedmi z devíti synových filmů, v nichž si také opakovaně zahrál. Svěrák jr. dobře ví, že jeho tatínka, klíčovou osobnost Divadla Járy Cimrmana, uctívá doslova celý národ pro jeho invenční zacházení s jazykem, vtipné hlášky a brilantní dialogy, umění překvapivě pointovat situace a zcela specifický humor, v němž se záměrná naivita mísí se smyslem pro jemnou absurditu. Režisér tento kapitál dokáže zhodnotit, protože je naladěn na stejnou notu, navíc mají oba zálibu v nehrdinských hrdinech – nenápadných, zažívajících drobné ústrky a nepochopení, nesmělých, trochu osamělých a chybujících. Také ale ryzích, dobromyslných, nabízejících své srdce i nezištně pomocnou ruku…