Imagina

Johann Lurf sestavil svůj film pouze ze záběrů vesmíru, které vyňal z celkem 550 filmů napříč historií kinematografie. Výsledkem je podmanivá poetická esej, která je stejně o kosmu jako o způsobech jeho reprezentace.

Bytostně filmový portrét Jamajky a zdejších obyvatel podmanivě propojuje věcné, spirituální, historické i kulturní kontexty země do obrazové básně s unikátním rytmem a bloumavým vyprávěním. Khalik Allah vytvořil barvitou koláž ostrovního národa, jejíž obrazy existují téměř mezi snem a skutečností.

Planetární sonda Cassini po dvacet let zásobovala lidstvo novými poznatky o měsících a prstencích Saturnu. Skrze archivní záznamy i inscenované obrazy vznikl originálně pojatý žalozpěv pro tuto vesmírnou misi, který v sobě organicky propojuje neznámé pusté prostory, technologii i přítomnost lidské existence.

Na jihu Kalifornie se rozpíná Imperial Valley. Nehostinnou pouštní oblast proměnilo úsilí a investice zemědělského průmyslu v oázu zeleně, jejíž život podléhá důsledně nadefinovaným potřebám lidského inženýrství. Kontemplace nad vztahem mezi krajinou a civilizací se odehrává v téměř abstraktních záběrech z ptačí perspektivy.

Issei Sagawa v osmdesátých letech při studiích ve Francii zastřelil svou spolužačku, mrtvolu znásilnil a značnou většinu ostatků pak snědl. Dokumentární snímek, natočený v extrémně blízkých záběrech, vyvolávajících až fyzickou reakci odporu, je antropologickou cestou na okraj humanity, do světa zakázaných tužeb, fetiše a zvrácené morálky.

Mírně deformované obrazy, vyfotografované přístrojem citlivým na infračervené záření, vzájemným překrýváním a přibližováním vytvářejí takřka hypnotickou koláž. Přičiněním optické iluze, perspektivy, sledovaných objektů, ale i samotného aparátu vznikl podmanivý krátký film, který dokáže vyvolat závrať.

Dívka s chlapcem, potulující se v osamění uprostřed rozbujelé přírody, zakoušejí cestu do skutečných i imaginativních krajin. Filmový diptych chorvatské režisérky Željky Sukové je hravou alegorií s originálním přístupem ke zvuku.

Film uhýbající snadnému žánrovému zařazení zachycuje dvě postavy – stárnoucího klauna a jeho dceru – v jejich tísnivém mikrokosmu plném agrese, hnusu, strachu i hněvu. Vizuálně uhrančivé uchopení spoléhá na odvážný koncept, jehož cílem je setrvale rozrušovat a utvořit tak unikátně bohatý divácký zážitek.

Před třemi lety byl nalezen negativ ztraceného finského filmu z roku 1937. Okénka nitrátového materiálu za léta přirozených chemických procesů a postupné degradace proměnila obrazy filmového melodramatu. Části naskenovaného negativu i se všemi vadami tvoří úchvatnou materializaci času, ale i svědectví proměnlivosti významů a percepce.

Rakouský filmový strukturalista Siegfried A. Fruhauf se inspiruje prvky tzv. phantom rides němého filmu a přetváří je v typicky originální a přízračnou cestu, ve které se vypořádává se symetrií a perspektivou a rozehrává věčný střet mezi průmyslovou technikou a nepolapitelnou přírodou.

Lidské stopy se z přízračné krajiny zcela vytratily. Jen zvířata ve skrytu tmy tiše očekávají příchod mystického ducha rozpínajícího se nad lesními kotlinami. Celovečerní filmové nokturno je noční můrou, romantickou výpravou do nespoutané pustiny i apokalyptickou vizí v jednom.

Malebný obraz krajiny doplňují konejšivé záběry venkova. Cosi však visí ve vzduchu a změna je nezastavitelná. Plíživý přízrak děsivé budoucnosti prostupuje okolím. Found-footage film, který lze číst jako portrét Spojených států před posledními prezidentskými volbami, vyniká originální prací s hudbou i obrazotvorností.

Pestrá koláž záběrů, vypůjčujících si obrazy z bezpečnostních kamer, středověkého umění, ale i popkultury a politického zpravodajství, je hravým průzkumem hranic a povahy každodenních narativů.

Opuštěná luxusní konstruktivistická budova uprostřed Moskvy pamatuje stalinistické čistky třicátých let. Prozkoumávání potemnělých místností, schodišť a chodeb se stává současně i zkoumáním architektury neoddělitelné od své historie. V hororovém pojetí ožívají přízračné figury chycené do pavučiny času.

Ze stovek filmových a televizních záběrů vytvořil Guy Maddin a jeho spolupracovníci Evan Johnson a Galen Johnson podmanivou poctu San Franciscu, ale také pravděpodobně nejznámějšímu filmu, který zde byl natočen: Vertigu Alfreda Hitchcocka. Jde o podobně obsesivně erotické, místopisné a cinefilní dílo jako tento předobraz.

James Benning, od 70. let neúnavně bořící návyky i těch nejvybíravějších fanoušků nenarativního filmu, se bez klasického příběhu obešel už ve svém celovečerním debutu, který byl po 40 letech od natočení důsledně zrestaurován. Dílo prodchnuté až dětinskou radostí z překvapivých možností ryzího filmového jazyka si pohrává se vztahy mezi postavami, rekvizitami, pohyby a prostory ze sémanticky nepropojených scén.