Imagina

Pohled na práci, který uklidňuje. Strohý, analytický, pedantský, a přece životem pulzující film dokazuje, že svět strojů, zvířat i lidí může fungovat ve fascinující synergii. Probouzí ve vás účelná industrializace harmonické pocity, anebo spíše nervozitu? Tak či tak, Agrologistika je film, po kterém dostanete chuť na rajče.

Mladí a neklidní z benátských lagun. Hrdiny impresionistické dokufikce obestírá snová nálada, ale i ne zcela nadějné vyhlídky. Film, ve kterém jde o sdílený prožitek a ve kterém není kvůli všem rychlým člunům místo pro gondoly.

Jak by asi vypadal film, ohledávající lidské tělo nikoliv zvnějšku, nýbrž zevnitř? Na to odpovídá fascinující chirurgický trip s nečekaně artovou katarzí. Otrlým festivalovým matadorům přinese nesmírně silný fyzický zážitek. Před extrémním námětem a jeho neméně vyhraněným zpracováním však musíme výslovně varovat citlivé jedince.

Vítězný film letošního festivalu v Rotterdamu je etnografický dokufikční hybrid, který poeticky, ale také nekompromisně odhaluje míru vykořenění, kterému museli čelit původní obyvatelé paraguayských pralesů. Ti díky básnivému, ale i jasně srozumitelnému filmu konečně dostávají prostor, který jim bývá odpírán.

Osmnáct měsíců na zahradě vlastního domu, hravě překlopených do vlídného krátkého filmu. Hlynur Pálmason a jeho tři děti si staví útočiště a mimoděk zachycují paletu mikropříběhů, proměny krajiny i plynutí času. Proměnlivou, na 35mm film nasnímanou islandskou krajinou to jen začíná.

Tiché podobenství, které by se mohlo odehrávat stejně tak v industriální zóně kdesi za městem, jako na jiné planetě. Mistr 16mm filmu Ben Rivers vtahuje do ponuré krajiny, jejíž nálada naznačuje toxickou zkázu, aby se nakonec objevily stopy života. Šest minut, které dokážou navzdory omezené paletě barev navodit velmi silné pocity.

„O náboženství jsem nepřemýšlela, dokud se z něj nevylouplo násilí.“ Osobní film, ve kterém se prolíná náboženská ikonografie s intimitou a ve kterém hutný doprovodný text doplňuje obrazy katolických ikon i předmětů osobní potřeby. Barvitá modlitba, která připomíná, kolika hranicemi je svázána víra.

Co vidíte na úryvcích z osmimilimetrového filmu? A má cenu se o tom bavit, když respondenty ustřihnete v půlce věty? Křehký film na pomezí neprostupné abstrakce a velmi konkrétních postřehů si imaginativně hraje s povahou média, přičemž láska k němu je jen jedním z osobních vyznání.

Stará čínská píseň o noci, která s sebou odnáší i kousek našeho srdce. Obyčejná zákoutí Hongkongu, jak už je nikdy nezažijeme. Noční ruch, který působí pozoruhodně klidně. Tsai Ming-liang jako mistr zachycování utlumené komunikace a plynoucího, pomíjivého času.

V Bangkoku se demonstruje, ale hmyz na bílém prostěradle má jiné – anebo žádné – starosti. Apichatpong Weerasethakul ve svém krátkém filmu na pomezí snu a bdělosti znovu snoubí povědomou všednost se světy zemřelých. Zatímco zářivky vábí noční tvory, někteří z nich se pouští do jídla – a nade vším se vznáší podivný klid.

Experimentální zvuková stopa Delie Derbyshire a tři queer performeři, kteří navigují disciplínu lipsyncu do temnějších vod. Hypnotický film, ve kterém ožívají nejen traumata neznámých respondentů, ale i duch Dereka Jarmana. Snivý pád do hlubin.

Žena rehabilitující ochrnuté končetiny a starý muž rozjímající pod ještě starším stromem – oba patří mezi slavné osobnosti tchajwanské kultury. Tsai Ming-liang v mlčenlivé komunikaci s lidmi a místy, které představuje způsobem připomínajícím pocit, když se za letního dne probudíme z konejšivého odpoledního spánku.

Milostný příběh ze záhrobí, pocta estetice rané kinematografie i čtvrté zamyšlení nad podobami pekla. Tvůrčí dvojice Shazzula a Daniel Dujeux se znovu vydává na hřbitovní procházku a formuje osobitý spirituální svět, který ukazuje lidské snažení jako něco marného, ale zároveň romanticky přitažlivého.

I v rozkladu může být krása – a nezřídka opravdu je. Režisérka Jodie Mack se potřetí vydává hledat poezii mezi předměty odsouzené k zániku, tentokrát mezi květiny a jinou floru. Výtvarně výrazný nápad a zklidňující film poutají pozornost publika k detailům, texturám i úvahám o pomíjivosti.

Symfonie velkoměsta. Bolivijský La Paz očima dvou outsiderů, kteří dávají nahlédnout do chaosu, ale i harmonie místa, které je spíše nehostinné než otevřené nově příchozím. Dokumentaristický přístup se snoubí s intuitivností, bezútěšnost s decentním humorem.

Probouzí ve vás vrzající houpací křeslo znepokojení, anebo zenový klid? V potměšilém podobenství animátora Lucy Dipierra platí spíše to první. Jeho svět je plný poučeného klaunství, důvtipné dětinskosti i hravosti – jen soupeřem je tady smrt a s tou si neradno zahrávat. O znepokojivě vábivý soundtrack se postaralo duo Father Murphy.

Co stát, to reprezentativní záběr, abecedně – od Alabamy po Wyoming. Portrét USA ve dvaapadesáti výjevech, které vzdorují pohlednicové kráse, přesto jsou ale nepopiratelně uhrančivé. Systematický, a přece nepředvídatelný film – mimo jiné tím, jak odhaluje, že i konceptualisté mají smysl pro humor.

Tančit, jako byste se už neměli probudit anebo jako byste chtěli zahnat zlou nemoc. Jonathan Glazer se pro svůj lo-fi taneční film spojil s kameramanem Dariusem Khondjim, o hudbu se stejně jako v případě sci-fi Pod kůží postarala Mica Levi. Prázdné místnosti, do kterých tanečníky zahnala pandemie, ožívají frenetickým pohybem.

Pravidla tygří smečky jsou i pravidly mystického společenství, které chce ze svých řad vyloučit jednoho ze členů. Film hypnoticky stírá hranice mezi všedností a magií, probouzí tenzi i sílu tradic a ukazuje, že naše životy často formují rituály a slavnosti. Hranice mezi truchlením a tancem bývá tenká.

I domeček pro panenky může být dějištěm makabrózní tragédie. Anebo skupinového sexu. Radu Jude oživuje vetešnictví s hračkami a vykresluje život jako tragikomické panoptikum zábavných protikladů. Bezkrevné plastové odlitky dostávají infuzi života, který film vykresluje ve vší groteskní marnosti. Nakonec se totiž stejně vrátí tyranosauři.